Od ničivého zemětřesení, které zasáhlo Turecko, uplynul již více než měsíc. Česká republika vyslala na pomoc profesionální USAR tým složený z příslušníků hasičského sboru Prahy a Moravskoslezského kraje. USAR tým měl celkem 68 členů, které tvořili záchranáři, hasiči, lékaři, stavební inženýři a kynologové. Mezi nimi byl také Orlovák Martin Nedojedlý se svou čtyřletou fenkou Dorotkou. Dvojice nás navštívila na úřadě a my vám nyní přinášíme exkluzivní rozhovor.

Co bylo Vaším úkolem na misi v Turecku?
Hlavním úkolem bylo prohledat různé objekty a zjistit jestli se tam nachází živé osoby. První dny byly trošku složité, protože na daném místě, kde jsme měli zasahovat, už byl polský tým. Takže turecká vláda vybírala místo, kde budeme nasazeni. Následně jsme potřebovali techniku, která nám náš materiál odvezla na dané místo. Museli jsme rozložit stany, udělal se průzkum, co si máme nachystat, kde budeme zasahovat a kolik lidí by tam mělo být nasazeno. Poté jsme mohli vyrazit pátrat.

Jak probíhal pracovní den?
Pracovní den probíhal tak, že jsme byli šest hodin v terénu a šest hodin jsme odpočívali. Přijeli jsme na stanoviště, trochu jsme se očistili, ale za těch šest hodin jsme museli být zpátky v pracovní pohotovosti. Spánek proto trval někdy čtyři, někdy pět hodin. Bydleli jsme ve stanech, takže například sprchu nám tvořil dětský bazének, kde jsme měli dva ohřívače na vodu, kterou jsme pak nalili do kyblíků a pomocí pumpičky jsme se mohli osprchovat. Byli jsme blízko hor, proudil k nám studený vítr a nad ránem bylo klidně i mínus osm stupňů. Stan byl od naší sprchy vzdálený třeba třicet metrů, takže když člověk ráno přišel, šel rovnou spát a sprchovali jsme se až poté.

Jaký okamžik byl pro Vás nejtěžší? Byl nějaký moment, který Vám dodal naději?
Smutných okamžiků byla spousta, protože ze sutin vytahujete bohužel mrtvé a především děti. Vzhledem k tomu, že zemětřesení přišlo kolem páté hodiny ráno, většina obyvatel byla doma, takže když jsme objevili jednoho, většinou tam pak byla celá rodina. Moment, který mi dodal naději, byl ten, když psi označili místo, kde byly živé osoby, které byly v pořádku. Celkem náš tým vyprostil tři živé osoby. Sílu mi dodávali také kolegové, protože mezi námi funguje kamarádství a ne rivalita, takže to bylo na tom to nejlepší. Celkem jsme z trosek vyprostili 68 osob.

Do týmu USAR jste byl vybrán, nebo jste se přihlásil dobrovolně?
Když jsem nastoupil k HZS, tak už jsem měl zkušenosti s kynologií, proto mi bylo nabídnuto, jestli bych nechtěl dělat záchranařinu a já souhlasil. Musel jsem splnit zkoušky ministerstva vnitra, zároveň musíte být úplně zdraví a to stejné platí i pro psa, který nesmí jevit žádné známky onemocnění. Musíme být naočkování téměř na všechno, protože můžeme zasahovat po celém světě.

Jak to zvládla Dorotka? Jak se vám spolupracuje, jak dlouho spolu tvoříte tým?
Dorotka měla problém s přistáním, pravděpodobně kvůli změně tlaku, ale jinak na místě byla moc šikovná. Cítila, že je pořád se mnou a chtěla splnit vše, co jsem ji přikázal. Nebála se, ani se nezranila. Nepříjemný musel být ten povrch, po kterém se pohybovala, ale věděla, že jsme tam spolu. Tým tvoříme dva a půl roku, protože jsem ji převzal od kolegyně, která odcházela na mateřskou. Dorotka už byla částečně vycvičená, takže jsem ji už jen doučil pár věcí. Je opravdu šikovná a můžu ji jenom chválit.

Jaké je Dorotka plemeno? Jak vypadá její výcvik?
Dorotka je velký knírač a v pořadí je to můj šestý pes, ale první fenka. Vždy záleží na psovodovi, jaké plemeno preferuje, ale člověk se celý život učí a zkouší různá plemena. Některá jsou vhodná více a některá méně. Výcvik je rozdílný a pokaždé jiný, aby byl pro toho pejska zajímavý. Začíná se trénovat hned od narození, aby ten pejsek byl socializovaný a nebál se různých zvuků. Na začátku se majitel schovává, pes ho hledá a náročnost se stupňuje. Jezdíme trénovat na nádraží, zkoušíme zasypání pod lavinou, kdy je člověk třeba dva metry pod sněhem a ten pes ho musí najít a následně dostává odměnu. Těch úkonů, které záchranářský pes musí zvládnout je poměrně hodně, proto jsou veškeré výcviky dělané tak, aby to pro ty psy bylo zajímavé a aby je nic nepřekvapilo.

Zpět k Vám. Jakých zásahů jste se v minulosti zúčastnil? Dá se nějaký srovnat s výjezdem do Turecka?
Zásahů jako takových už bylo poměrně dost, ale tohle byla moje první záchranná mise v zahraničí. Většinou zasahujeme u výbuchu plynů a nejsmutnější byl asi zásah ve Frenštátu před deseti lety, protože tam byly tři mrtvé děti a tři dospělé osoby, včetně té, která to způsobila. Obecně tam kde jsou děti, tak je to smutné a psychicky náročné.

Kam vedly vaše první kroky po návratu domů?
Oba dva jsme navštívili kadeřnictví. Když jsme se vrátili, tak všichni chlapi vypadali jako Rumcajs, protože jsme se neholili, kvůli možné infekci. Některé děti měly problém své tatínky na letišti poznat.

Co Vás přivedlo ke kynologii?
Já se věnuji psům odjakživa. Vždy mě fascinovala jejich oddanost. Pro mě byla výzva zjistit, jestli toho psa dokážu vycvičit tak, abychom se dostali do speciálního týmu a abych byl pro lidi nápomocný.

Jak jste se dostal k práci kynologa u HZS? Jak dlouho tuto práci děláte?
Já jsem byl na začátku u armády jako voják základní služby. Tam jsem zjistil, jak jsou ti pejsci chytří. Pak jsem pracoval u městské policie v Orlové, tady jsem už začal dělat psovoda a potom i hlavního psovoda. Následně jsem se dostal k HZS, kde, díky mým předchozím zkušenostem, mi byla nabídnuta pozice kynologa. Práci jako takové se věnuji už patnáct let.

Jste příslušník Záchranného útvaru v Hlučíně. Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Musíte dojíždět z Orlové nebo částečně bydlíte tam?
Lidem se může zdát, že to je daleko, ale ve skutečnosti je to asi 24 kilometrů a když jedu přes Ostravu, tak tam jsem za chvilku. Autem to je asi půlhodinka, takže každý den dojíždím. Máme klasické osmihodinové směny, ale držíme hotovost. Pokud se něco stane, tak musíme být v práci nejpozději do hodiny a pak se vyráží i s technikou na místo zásahu. Jsem rodilý Orlovák, kdysi jsem tady znal každého druhého, ale nyní bydlím na kraji, takže jsem spíše tam. Nicméně chodíme s Dorotkou na procházky, takže se určitě můžeme někdy potkat.

foto: Záchranný útvar HZS ČR