PUNTÍK JE PARTA ÚŽASNÝCH LIDÍ...
Zhruba před půlrokem přišla do naší redakce paní, která nám sdělila, že je z Puntíku a sídlí v prostorách bývalé speciální školy na ulici Polní. Podotkla, že se jedná o chráněnou dílnu. Vzala jsem si tehdy na ni kontakt s tím, že se ozvu. Než jsem se stačila ozvat, vstoupil do našeho života koronavirus a veškerá opatření v souvislosti s nákazou Covid-19. Takže mě moc neudivila informace, že se tam hned v prvních dnech nouzového stavu začaly šít roušky.
Do Puntíku jsem se vypravila o několik týdnů později. A upřímně, byla jsem moc překvapená. Nejenže mě přivítali úžasní lidé, ale zjistila jsem, že k tomu všemu dělají ještě úžasné věci.
Šéfkou je Marcela Šafránková. Energická žena milující riflové oblečení. „Jsme Puntík s.r.o., něco jako chráněná dílna. Zaměstnáváme více než padesát procent osob se zdravotním postižením," vysvětlila v úvodu a pozvala nás do jedné z dílen: „Tady pracují děvčata, která jsou na prvním až třetím stupni invalidity. Podporuje nás úřad práce, což znamená, že máme částečně hrazeny mzdové náklady, čímž si můžeme dovolit experimentovat v naší tvůrčí činnosti."
Snem Marcely Šafránkové bylo zpracovávat riflovinu. „Je to krásný materiál, u kterého víme, že se prodává snad z oblečení nejvíce, ale také nejvíce končí někde na skládkách. A tak jsme dali hlavy dohromady a začali tuto džínovinu zpracovávat. Riflovinu nám posílají lidé zblízka i širokého okolí. Dostáváme balíčky s džíny třeba až z Boleslavi, Prahy a podobně," popisuje Marcela a dodává: „My ty rifle nejdříve vypereme a pak následuje proces párání. Na toto máme jednu paní profesionálku - a dokonce, nedělám si srandu, se jmenuje Páralová. Pak ty jednotlivé kousky znovu vypereme a konečně s takto připraveným materiálem můžeme provádět tu tvůrčí činnost. Díky materiálu, střihu, uchycení uší, barvy... tady nenajdete dvě tašky stejné. Typově si mohou být jako polotovar podobné, ale ve finále je každá originál. Říkáme jim matrjošky. Protože když jezdíme třeba na trhy, snažíme se šetřit místem a tyto tašky strkáme podle velikosti do sebe."
Na tašky dávají děvčata z Puntíku dokonce záruku. Pouze zipy jsou z toho vyčleněné, ale určitě je ochotně vymění. „Snad i tyto tašky nám dopomohly k tomu, že jsme se dostali do povědomí lidí," přemýšlí nahlas paní Šafránková a dodává: „Dnes se nám hlásí stále více a více děvčat ke spolupráci, třeba pro šití. A od šití se vlastně vše odvíjí... Děláme džínové tašky, polštáře, chňapky, závěsné organizéry a samozřejmě šité riflové hračky. Přibrali jsme si výrobu přání, kde každé přáníčko má svůj vlastní příběh. Děláme specifický papírový program, háčkované hračky a nesmím zapomenout na kovářské výrobky."
Připomeňme již zmíněné roušky. „Ano, v poslední době, jsme se s ohledem na pandemii soustřeďovali samozřejmě na šití roušek všech typů a velikostí, barev a tvarů. Nechali jsme si poradit jedním pánem z Technické univerzity a šili jsme asijské roušky s kapsou, do kterých je možno vkládat i nanofiltr," upřesňuje usměvavá Marcela Šafránková.
Marcela Hanzlová je zvlášť zajímavá osůbka. Hned jsem v ní poznala ženu, která nás v redakci navštívila zkraje roku. Tehdy to byl úplně jiný člověk, postižený svou nemocí, byla bez úsměvu a sebevědomí. Dnes je paní Marcela plná elánu, energie a co především, její postižení téměř nezaregistrujete. „Naším hlavním produktem byly v době koronaviru samozřejmě roušky. Byli jsme první, kdo v Orlové začal tyto roušky šít. Nedaly se nikde sehnat, a to ani v lékárnách," doplňuje blonďatá Marcela. A kolik jich děvčata vyrobila? „Ani je nemáme pořádně spočítané, ale daleko od dvaceti tisíc se to číslo nepohne. Když jsme dali na facebook, že šijeme roušky, tak se okamžitě strhla vlna zájmu z řad občanů i města, a my jsme vlastně spadli do obrovského kola šití a šití. Šili jsme na požádání i pro městskou policii, pro Hypernovu, zkrátka - roušky potřebovali všichni. Tady musím vyzvednout všechny lidi z Puntíku. Byli opravdu skvělí. Jinak se to nedá vyjádřit. Opravdu všem patří velký dík."
Handicap sám o sobě je pro člověka problém, natož s ním pracovat. „Víte, není lehké bojovat se svým handicapem a ještě něco naplno vyrábět. Já třeba mám Parkinsonovu nemoc, která mě trápí už pátým rokem. Ale tím, že jsem tady v Puntíku, a hlavně díky obětavé a trpělivé pomoci mých kamarádek, se mi zdá, že jsem lepší a lepší," říká Marcela. Toto mohu plně potvrdit. Jak jsem se již zmínila v úvodu, z paní Marcely je za těch několik týdnů či měsíců úplně jiný člověk.
„Máme tady děvčata s mániodepresí, pána na vozíčku, jsou tady těžcí cukrovkáři, lidé po úrazech s nemocí kloubů. Důležité však je, že jsme jedna rodina, která si pomáhá, a i když se někteří nevyléčí, tak si ten handicap snažíme navzájem ulehčit," vysvětluje Marcela a dodává: „Jedno pozitivní jsem tady vypozorovala, že jsme se dostali do povědomí Orlováků a okolí, což nám rovněž pomáhá při naší práci. Jsme si totiž vědomi, že o nás někdo ví, a že naše práce není zbytečná."
Anna Orlická se zabývá technikou quilling. Je to vlastně tvorba z papíru. Papírové proužky se namotávají na nějaké pero, či speciální nástavce a vytvářejí se různé obrazce. Tato činnost mě naplňuje a je to zároveň i můj koníček," chlubí se paní Anna, a má opravdu čím. Její dílka jsou kouzelná. Je to titěrná práce a třeba jedna malá vločka trvá tak hodinku. Dají se touto technikou vyrobit i daleko těžší tvary, jako třeba 3D obrazce. Prostírání, hračky, blahopřání, stojánky na ubrousky. Některé si vyžadují mnoho trpělivosti a času.
Zaměstnancem Puntíku je i vozíčkář Dušan Jančička. „Vyrábím kovářské výrobky. Nikdy jsem se sice kovářem nevyučil. Jsem mechanik a opravář důlních zařízení. Zjistil jsem, že mám ke kovařině vztah a vlohy, a tak jsem to začal zkoušet. Dnes si troufnu snad na cokoli. Dělám schránky, lavice, veškeré dekorativní věci, svícny, kované růže, zkrátka - veškerý sortiment, na jaký si člověk vzpomene," shrnul svou práci pan Jančička.
Co k tomu dodat? Z Puntíku jsem odcházela s pocitem, že jsem potkala správnou partu lidí, které spojil nejen zdravotní handicap, ale i společná práce a výsledné dílo. A to opravdu stojí za to. K narozeninám jsem si koupila jednu z jejich riflových tašek a každý den, když ji beru do ruky, tak si na Puntík vzpomenu. Všem v Puntíku držím palce. Přeji jim, aby svůj handicap dokázali překonat stejně jako Marcelka a svými výrobky dělali radost dalším a dalším lidem. Držte se!
(NC)