Dílo Stanislava Kolíbala je zrcadlem jeho osobních emocí

 

Prof. akad. sochař Stanislav Kolíbal patří k nejvýznamnějším protagonistům českého i mezinárodního umění 2. poloviny 20. století, a to s přesahem, pro autorův úctyhodný věk, do století 21. Dne 24. března nás tento slavný orlovský rodák poctil osobní návštěvou a my jsme si nenechali ujít příležitost pohovořit si s ním o světlých i temných okamžicích jeho života, které se bezpochyby odrážejí v mistrových začátcích i soudobé tvorbě.

Jak vnímáte skutečnost, že vám bylo uděleno čestné občanství města Orlové?

To víte, že jsem tím potěšen, protože přece jenom je to nějaké potvrzení toho spojení s místem, kde jsem se narodil a strávil kus života, konkrétně tedy 13 let.

Jak dnes vzpomínáte na onen kus života, který jste ve svém rodišti strávil?

Já jsem se v roce 1925 narodil na Obrokách, což bylo tehdy místo s velkým kouzlem. Poměrně brzy jsme se ale museli přestěhovat do cihlového domku pro kočí v Lazech. I jeho okolí mělo svůj půvab, vzpomínám si na velikánský rybník, plovárnu a sokolské cvičiště. Když ale tatínek přišel o místo šoféra a nastoupil do zámečnické dílny, přidělili nám byt v kolonii poblíž dolu Hlavní jáma a to byla zlá doba. I do školy jsem to měl dost daleko, ať už po čtyři roky do obecné, která stávala u náměstí za dívčí školou, tak i dva roky do reálného gymnázia, které už dnes také neexistuje. Pak přišel podzim roku 1938 a s ním okupace Těšínska. Ne že bychom byli vyhnáni, ale už se to tam prostě nedalo vydržet, a tak šel otec pěšky do Ostravy, kde se snažil sehnat vůz pro převoz našich věcí. Nakonec jsme se stěhovali dobytčím vozem.

Ostrava vám poskytla důstojnější zázemí?

Ne tak docela. Po emigraci do Ostravy jsme zůstali 14 měsíců bez bytu a žili jsme uprchlickým životem. V ubytovně pro uprchlíky spolu žilo 11 rodin v jedné třídě. Každý se mohl převlékat jenom za stěnou z kabátů. Do toho přišli němečtí okupanti a válka, na jejíž konci jsem musel přerušit studium a v rámci totálního nasazení jsem místo maturity fáral v ostravských dolech.

Vy jste však i přes tyto smutné skutečnosti maloval…

Maloval, modeloval a v roce 1943 jsem dokonce i poprvé veřejně vystavoval. Tehdy jsem totiž poznal profesora Leopolda Vrlu, dnes už skoro zapomenutého překladatele francouzské poezie, a jeho fantastickou knihovnu, která mi byla k dispozici. Také jsem se seznámil s několika členy Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců a jako sedmnáctiletý student gymnázia jsem s nimi mohl poprvé veřejně vystavovat. Bylo to v Domě umění v Ostravě.

Zdá se, že rozhodnutí stát se umělcem bylo jednoznačné. Zavedlo vás do Prahy?

V podstatě ano. Na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze jsem nastoupil v roce 1945 a v prvních letech studia jsem věnoval svou pozornost okruhu námětů, které jsem ztvárňoval, když jsem žil v Ostravě, kam jsem se vždycky rád vracel. Tenkrát mě zajímala periferie, doly v dýmu, opuštěná místa či dvorky plné vyhozených věcí. Později jsem vyměnil tužku za uhel a vedle toho jsem se věnoval také ilustrování knih, i když jsem studium grafiky ukončil, a to doprovodem povídek A. P. Čechova. Roku 1951 jsem začal studovat scénografii.

Literatura uvádí, že rok 1963 je pro vaší tvorbu rokem zlomovým. Proč?

V té době jsem začal spolupracovat s architekty a přešel jsem k abstraktní geometrické formě, protože si myslím, že architektura je svou povahou geometrická. To mě samozřejmě ovlivnilo a začal jsem geometrického tvary používat i pro svoji volnou plastiku, přičemž jsem do svých děl v 60. letech vkládal i jakousi tématiku, která silně souvisela s mým životem, a totiž byla to myšlenka času a pomíjivosti.

V době normalizace vám bylo znemožněno vystavování a vyvážení vašich děl…

Ano, tuto dobu bych charakterizoval veršem mého oblíbeného básníka Jiřího Ortena z básně Zavřené oči: „Říci mu, ležím. Že ležím, jako všechno, na čem nezáleží.“

Jak vás ovlivnil váš jednoroční studijní pobyt v Západním Berlíně?

Došel jsem tam k ještě hlubšímu užití geometrie. Na jejím základě vznikl cyklus kreseb, které ovlivnily můj další vývoj. Na jejich motivy začaly vznikat prostorové objekty, nejprve ze dřeva, později ze železa, které jsem nazval Stavbami. Pak motivy kreseb dostaly podobu akvarelů, kde každá nová vrstva téhož tónu vytváří po zaschnutí předchozí vrstvy tmavší tón, a to dalo podnět k výrobě reliéfů jak černých, tak bílých.

Kde berete inspiraci?

Ne v okolí, ne v pohledu. To může říct krajinář, nebo člověk, který se opírá o viděnou realitu. Mně jde o tu konstelaci různých tvarů, které mým řešením dojdou jakési harmonie, takže mojí inspirací je vlastně ten proces práce. Víte, moje tvorba je tak trochu filozofující, pracující se symboly a časem pomíjivosti. Sice používám geometrii, ale ne z důvodu esteticky působícího dojmu. Mně nejde o dekoraci, já se pomocí geometricky abstraktních tvarů snažím vyjádřit své pocity o životě a o existenci bytí jako takového.

Jak na vás působí současná Orlová z architektonického pohledu?

Já jsem do Lutyně jezdíval na Wygodu. Moji kmotři tam měli dům a já jsem je o prázdninách navštěvoval, abych si užil mlíčka, protože měli kravku a taky tři syny, moje takříkajíc bratrance. V mých vzpomínkách je Lutyně takovým fantastickým krajem jenom hospodářských stavení, mezitím nějaký lesík a třeba i se studánkou. Ale to, co tady vidím dnes, to holt udělal čas. Dnes jsem tím překvapen a je to, jako kdybych se ocitl v jiné zemi.

 

 

STANISLAV KOLÍBAL

narozen 11. prosince v Orlové.

 

STUDIA:

1936 – 1944    Reálné gymnázium v Orlové a v Ostravě-Přívoze

1945 – 1951    Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

                        ateliér užité grafiky – prof. Antonín Strnadel

1951 – 1954    Akademie múzických umění v Praze

                        obor scénografie – prof. František Tröster

1988 – 1989    stipendium DAAD v Západním Berlíně

1992    stipendium Fondation A. Calder v Saché, Francie

1990 – 1993    profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze

                        ateliér Socha – instalace

2005    státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění

2014    Cena Ministerstva kultury ČR

 

NEJZNÁMĚJŠÍ DÍLA:

Reliéfní zeď ČS velvyslanectví v Londýně

Památník zahájení rozhlasového vysílání v ČSR

Opěrné zdi Nuselského mostu

Památník obětem fašismu v Praze z roku 1969 – projekt

Stůl a Pád – plastiky

Stavby – prostorové objekty

 

 

 


Datum zveřejnění/aktualizace: 14.4.2016

Zpět na výpis