Prof. akad. sochař Stanislav Kolíbal se stal po básníkovi Petru Bezručovi druhým čestným občanem města Orlové. Čestné občanství si přední český tvůrce převzal na vernisáži své výstavy nazvané Tenkrát a teď, a to ve čtvrtek 24. března. Výstava, která mapuje začátky i soudobou tvorbu slavného orlovského rodáka, je až do 29. dubna k vidění v malé i velké galerii kulturního domu.

Vernisáž se nesla ve velmi slavnostním duchu a velká galerie byla zaplněna skoro do posledního místečka. Desítky lidí si nenechaly ujít příležitost vidět na vlastní oči, jak se jedna z klíčových osobností českého i mezinárodního umění posledního půlstoletí uvede ve svém rodném městě. Hned v úvodu převzal sochař a výtvarník Stanislav Kolíbal z rukou starosty Ing. Tomáše Kuči Listinu o udělení čestného občanství města Orlová a vzápětí přednesl svůj proslov, který všichni poslouchali se zatajeným dechem.

„Narodil jsem se na Obrokách ve stavení, kterému se říkalo stará chalupa, patrně proto, že k němu přibyla časem ještě nová chalupa. Obě patřily rodině Škapových, ale obě byly zbořeny jako všechny domy na Obrokách. Bylo to však místo s velkým kouzlem, v blízkosti dva lesíky a v tom jednom, co byl nejblíž, za malým potůčkem, který tu protékal, se nacházela i lesní studánka, kam se chodilo pro vodu. Ale poměrně brzy jsme se přestěhovali do Lazů, do malého cihlového domku pro kočí, v blízkosti vchodu na šachtu a velikánského rybníku, který prý už také neexistuje. Bývala tam veselá plovárna a za ní sokolské cvičiště s pavilony pro hudbu a s občerstvením. Tam jsem také začal chodit do 1. třídy roku 1931, protože já jsem se narodil roku 1925. Mně bylo loni 11. prosince 90 let,“ vyprávěl Stanislav Kolíbal.

Když však jeho otec přišel o místo šoféra a začal pracovat v zámečnické dílně, musela se rodina přestěhovat do kolonie pod starou mašinou v blízkosti už tehdy zavřeného dolu Hlavní jáma. „Nebylo smutnějšího bydlení. Polovina domků už byla zbořena a naše dvě okna vedla do náspu železniční trati, po níž jezdily vlaky s uhlím pro koksovnu v Lazech. Jen krásně bílý strop naší ložnice mě po každém probuzení okouzloval,“ vzpomínal dál novopečený čestný občan našeho města. Řeč přišla i na okupaci Těšínska, která rodinu donutila k emigraci do nedaleké Ostravy a k uprchlickému životu. Další ránou byla okupace německá a doba války, na jejíž konci musel Stanislav Kolíbal místo maturity fárat v Přívoze a Hrušově.

Mladý umělec se ovšem nenechal zlomit nepřízní osudu a díky kontaktům na čelní představitele Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců mohl už jako student 7. třídy gymnázia poprvé veřejně vystavovat. Ukázky z tohoto období jsou rovněž součástí aktuální výstavy. „Už tenkrát mě zajímala periferie, opuštěná místa, různé dvorky plné vyhozených věcí, tedy to, co k nějaké výtvarné formě ani nevybízí, a to byl také ten okruh námětů, jimž jsem věnoval svou pozornost v prvních letech svého studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze,“ pokračoval profesor, který se věnoval i ilustrování knih a studiu scénografie.

V roce 1963 začal Stanislav Kolíbal spolupracovat s architekty a v následujících letech vytvořil svá nejslavnější díla, např. podpůrnou zeď pankráckého předmostí Nuselského mostu a plastiku nazvanou Stůl, která byla v roce 1966 vybrána na výstavu Sochařství dvaceti národů pořádanou Guggenheimovým muzeum v New Yorku a je rovněž k vidění i v Orlové. Komunistický režim mu však nebyl nakloněn a v době normalizace znemožnil Kolíbalovi vystavování, vyvážení i prodej vlastních děl. I s tím se ale mistr vypořádal a dnes má za sebou již 34 vlastních výstav v zahraničí, přičemž některé z nich uspořádal i v době, kdy vystavovat nesměl.

Příběh Stanislava Kolíbala by vydal na celé noviny a každý, kdo se o něj zajímá, nejlépe udělá, když se vydá na jeho výstavu, která o něm leccos napoví. Dojem, který udělal věhlasný sochař na vedení města, popsal starosta Ing. Tomáš Kuča: „Pan Kolíbal je velmi čilý, činorodý a inteligentní člověk a myslím si, že mu tu jeho vitalitu můžeme všichni jenom závidět. Je úžasné, že po tom všem, co prožil a čím si musel projít, vytvořil tak mnoho nádherného. Podle mého názoru si pan Kolíbal čestné občanství určitě zaslouží, protože je rodákem z Orlové, a i když zde prožil jenom 13 let svého života, tak na své rodné město nikdy nezanevřel, pamatuje si na něho a dokonce si vybavuje i takové detaily, o kterých už se nedozvíme ani od našich rodičů a prarodičů.“

V závěru se nelze nezmínit o všeříkajícím vzkazu, který  zanechal Stanislav Kolíbal v pamětní knize našeho města po převzetí listiny čestného občana: „Děkuji mnohokrát za toto udělení, jež mě na konci života přivádí k mým začátkům.“