JAK PŘED 100 LETY ZAČALA V ORLOVÉ SVĚTOVÁ VÁLKA

 

     28. června, byla snad neděle, se v Orlové konala lidová slavnost. Vzpomínám si, že den byl překrásný. Sluníčko příjemně hřálo a já měl radost ze života. Vždyť za 14 dní nám měly začít prázdniny. Škola nám tenkrát končila 15. července. Už jsem byl školákem 1. třídy a byl jsem hrdý, že jsem mohl jít s rodiči na výlet. Nebylo to daleko, přibližně kilometr od domu v Lazích, kde jsme bydleli.

    

Slavnost pořádali vojenští vysloužilci v místech, kterému se dnes říká Figura. Hudba hrála na ostrůvku, který je tam také do dnešních dnů. Dospělí pili pivo. Jako atrakce byl zapíchnutý stromek ve vodě a na něm zavěšené párky. Kluci starší deseti let chtěli-li se dostat ke stromku pro párky, museli projít po kládě. Ta byla silnějším koncem uložena na břehu a tenký konec byl nad vodou. Kdo se dostal na tenký konec, samozřejmě rozhoupáním kmene neudržel rovnováhu a spadl do vody. Za promočení si za odměnu mohl utrhnout jeden párek. Zábava to byla pěkná, ale všechno má svůj konec. Když byli výletníci v nejlepším, objevil se znenadání obecní sluha. Jmenoval se taky Durčák. Tenkrát se vyhlášky nevylepovaly, ale sluha bubnoval na malý bubínek. Když se lidé kolem něj seběhli, přestal bubnovat, zvedl povýšeně hlavu, nasadil si okuláry a četl vyhlášku.                                                       

    

Po zabubnování a přečtení vyhlášky všem ztuhla krev v žilách. Sluha jménem rakouského mocnářství oznámil zavraždění následníka trůnu Ferdinanda d'Este s chotí v Sarajevu a vyhlásil státní smutek. Pokračování zábavy se již nekonalo. Hudba přestala hrát a muži se srocovali do skupinek. Z jejich řeči byla slyšet stejná slova, bude válka!

    

Na sv. Annu 26. července 1914 byla vyhlášena mobilizace a vylepovaly se plakáty o nástupu mužů, povinných vojenskou službou. Kdo musel nastoupit, loučil se s rodinou a s černým dřevěným kufříkem odcházel na nádraží. Dne 28. července byla vyhlášena císařem Františkem Josefem 1. válka Srbskému království známým manifestem Mým národům. Válka tedy nastala, jak to lidé u rybníka předpověděli. 

    

Můj otec byl také povinen nastoupit do kasáren. Maminka již chystala věci, když se ve dveřích objevil ujec Polák. Já jsem měl tehdy těch ujců a strýčků strašně moc. Tak ten ujec se po objevení ve dveřích volal na otce. „Francek, kaj iděš? Iď se podivať ku gospodě U Vavroša a přečytej se mobilizačňum vyhlaške. Mobilizaca se těbě nětyko, bo robiš na dole!“ Otec tam šel a přišel plný radosti, že nemusí rukovat. Poslal matku pro šnaps do „verlogu“ u souseda Wieczorka. Mobilizaci a začátek vojny prožil po švejkovsku, dlouho do noci, s ujcem Polákem při láhvi režné.

    

Já se také radoval, že tatínek nemusí rukovat, ale při této radosti jsem dostal nářez na zadek. Stalo se to následovně. Otec měl nový opasek na opásání kalhot. Když se s ujcem radovali, že nemusí rukovat, poskakoval jsem kolem nich, neb seděli na trávníku za plotem před chalupou. Poskakoval jsem na jedné noze a stále mlel jedno a totéž. „To žech je rod, že němušitě na vojne, bylo by škoda zakopať tego novego opaska“. Otec už byl v povznesené náladě, najednou vyskočil a povídá. „Jo ti dum zakopať.“ Odepnul opasek a zešvihal mě, že ještě několik dnů mě bolela zadnice. Otec na frontu nemusel, ale stejně válku nepřežil. Zemřel na španělskou chřipku.   

    

Během mobilizace se orlovské nádraží plnilo lidmi. Vlaky rozvážely nastupující muže středního věku plné života i dvacetileté chasníky. Byl jsem se také se svojí babičkou Kaniovou z Orlové podívat na nádraží, na odjíždění povolávaných mužů. Tenkrát bylo orlovské nádraží nádražím hlavním. Za den tu stavěly několikrát i rychlíky. Spojení bylo přes Těšín na Slovensko do Košic a na druhou stranu přes Bohumín na Moravu nebo do Krakova (tehdy byl Krakov ve stejném státě), nebo přes Prahu se dalo dojet až do Německa a dále. Orlová měla tedy spojení s celou Evropou.     

    

Tak toto odpoledne vidím, jako by to bylo včera. Křižovaly se dva osobní vlaky. Jeden jel k Těšínu a druhý k Bohumínu. Ve vozech byla hlava na hlavě. Někteří muži, co byli u oken, mávali vojenskými čepicemi a volali: „Těmi čepicemi pobijeme Rusa! Za 14 dní jsme doma!“ Na některých vagónech však byly nápisy: „Červený šátečku kolem se toč, táhneme na Rusa, nevíme proč“. Za 14 dnů se opravdu někteří začali vracet, ovšem bez rukou nebo nohou, nebo slepí. Mnoho se jich nevrátilo vůbec. Jejich jména jsou na pomníku padlým ve světové válce.      

    

Hudba hrála, na peron nebyl nikdo, kdo tam neměl co dělat, vpuštěn. Kolem plotu nádraží se tísnily ženy s dětmi. Děti plakaly, matky lomily rukama. Babička, která už byla v letech, nejlépe rozuměla tomu, co je válka. Vzala mě za ruku a pravila: „Iďmy už dudum. Je to smutne divadlo“.

(Ze vzpomínek Dominika Durčáka)  

 

 

Autor článku (vlevo) s příbuzným Gabrielem Kaniou u rybníka na Figuře po roce 1930. Později, po instalaci sochy vodníka na ostrůvek, se místu říkalo U Vodníka. Bylo to oblíbené výletní místo obyvatel Orlové a přilehlých obcí již v 19. století. Několik desítek metrů napravo (mimo snímek) bylo v letech 1910-1922 fotbalové hřiště SK Orlovan o rozměrech 46 x 92 metrů. V zimě se na rybníku bruslilo a ostrůvek pak sloužil jako šatna.

 

Foto: Gabriel Kania

-sdur-


Datum zveřejnění/aktualizace: 7.6.2014

Zpět na výpis