V současné době jsem v pohodě a klidu. Dovršila jsem 82 roků. Dnes žiji Domově seniorů Vesna, ale od narození jsem bydlela v Orlové-Městě, v kolonii Muhsam.

Moje maminka byla provdána za manžela, který byl horníkem na Dole Lazy. V něm také zahynul. Pro maminku to bylo kruté. Měla teprve třiadvacet let. Z manželství pochází jedna dcera. Po nějaké době se seznámila se svobodným mládencem, který byl kamarádem jejího zesnulého manžela. Nakonec s ní zůstal do svých čtyřiašedesáti let. K sňatku vůbec nedošlo, maminka byla katolička a on evangelík. Každý si chtěl udržet svou víru.

Moc jsem si v dospělosti přála, aby se rodiče vzali. Došlo k tomu až po hodně dlouhé době. Nakonec se uskutečnil malý obřad na národním výboru, pouze za přítomnosti svědků. Tedy – mne a sestry.

Popíši některé události, které se udály v kolonii Muhsam. Pamatuji si, že v naší rodině jsme mívali dvě krávy. Ty dávaly mléko prasatům. Na dvorku se pásly i dvě kury (slepice). Kromě toho jsme měli venku i tři kozy. Ty běhaly na různých místech v kolonii. Pěstovali jsme obilí, brambory, řepu, bob. Tím pak rodiče také krmili prasata.

Vždycky na podzim jsme se těšili na zabijačku. Zpočátku jsme najímali řezníka, který zabijačku provedl. Byly to hody! Spousta dobrot a pořádného jídla.

S těmi kozami to nebylo tak jednoduché. Museli jsme s nimi jednou za rok zajít ke kozlovi. To byl můj úkol. Už předem jsem z toho byla nešťastná. Cesta vedla mimo kolonii. Vždycky se šlo v neděli. Musela jsem projít náměstím, kde lidé obvykle vycházeli z kostela. To byl pro mě šok. První návštěva vedla směr Kopaniny. Tam nezbylo, než jít kolem kasáren. Dovedete si představit, co to znamenalo pro třináctiletou až sedmnáctiletou dívku? Nemohla jsem reptat, to neexistovalo. Jak maminka „řekla“, tak to muselo být. Postupně se naše kůlna rozrostla o ovečky, husy, slepice. Všechno našlapané na jednom místě!

Zajímavý byl i 1. máj. Každá kolonie měla vždy postaven „májiček“, který si vždy místní hlídali. V našem „májičku“ si chlapci postavili taneční parket. Hudba zněla z jednoho domu.  Byl to starý gramofon. Mládeži to stačilo, a každý pátek, sobotu i neděli se tančilo. Ukradnutí májičku se řešilo bitkou. Jedni dostali „na frak“ a druzí jim za lumpárnu pěkně naložili.

Zábavy byly v Dělnickém domě a u Cingra. Tam se tančilo na malém nádvoří. Byly to taneční večery, které většinou pořádali hasiči, veteráni, horníci. K občerstvení bylo pivo, limonády, párky, zákusky.

A jak se žilo doma? Velké prádlo se pralo většinou v pátek. Musela se nanosit voda ze studny. Ta byla většinou v každé druhé ulici. Pak se muselo zatopit, voda ohřát a pěkně ručně se na valše pralo. K obědu byly často fazole nebo bramborové stryky. Pamatuji si, že bramboráky pekl můj otec ještě v důchodu. Od něj totiž byly ty nejlepší!

Naše maminka byla nezmar. Byla zaměstnaná jako závoznice, kde jezdila s řidičem, který měl náklaďák. Řidič z náklaďáku materiál nevyhazoval, od toho byla maminka. Ať už šlo o cihly z cihelny, nebo stavební materiál, či uhlí. Všechno ručně. Život v kolonii byl pracovitý, ale veselý.

Vzpomínám i na Velikonoce. Muži z naší rodiny chodili na pomlázku přes Rychvald, Petřvald, Lazy. Návrat byl zajímavý, protože všichni měli pořádně upito.

V kolonii jsem žila až do svatby. Po základní škole jsem nastoupila na Střední zdravotnickou školu do Vítkova. Hned po maturitě jsem pracovala v nemocnici v Ostravě, pak jsem přešla do Karviné-Ráje na dětské oddělení, a to až do doby, než jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. V době mateřské jsme s manželem bydleli u rodičů v Muhsamu.  Zůstali jsme tam i další rok poté, co jsme dostali svůj vlastní byt. Můj zdravotní stav si totiž vyžadoval neustálou péči, a tady byla maminka k nezaplacení. Nejen, že se udřela v práci, ale když přišla domů, starala se ještě o mě. Byla úžasná.

H.L.

(jaro 2021)