Moje babička, která má nyní 82 let, vytáhla ze staré zásuvky malý deníček. Už na první pohled vypadal hodně letitý. Otevřela jej, a se zalíbením nalistovala první stránku s nadpisem: Horník… 

„Tuhle písničku měla moje maminka ráda," začala vzpomínat a hned jí na mysl přišla i stará melodie. 

Když přezpívala první sloku:

Do práce mladý horník kráčí, 

po boku dívku, jenž má rád.

Ona ho k šachtě vyprovází,

růžičku mu dává na kabát," zbystřila jsem a hltala její pokračování.

Text trochu luštila, protože byl napsán napůl česky, napůl polsky a samozřejmě ručně:

Vem si tu růži, ta je z lásky,

bude Tě hlídat pod zemí.

Miláčka svého vroucně líbá, 

tiše pláče, prosí, vrať se mi!

Zamyslela se a zavzpomínala, jak vídala svou maminku, své tety i ostatní ženy z hornické kolonie vyprovázet své muže do práce. Jak nikdy nevěděly, jestli se jim ve zdraví vrátí.

Píseň pokračovala:

Leč osud nepřál jejich lásce, 

aneb jich navždy zatratil, 

mladý horník ke své milé,

vícekrát se již domů nevrátil.

Její maminka zemřela, když jí bylo 12 let. Ten den šel její táta na další šichtu a toho dne byl na Dole Lazy, kde pracoval, další zával. Málem se v jeden den stala oboustranným sirotkem, ale měla štěstí. Její tatínek to přežil. Zůstala s ním sama a denně se starala, zda se náhodou na dole něco dalšího nepřihodí.    

Zpívala s dojetím dál:

Když vynášeli jeho tělo, 

na nebi zhasla hvězdička, 

a v jeho ruce uvadala

jeho Milky rudá růžička.

V den smrti její maminky bylo v jejich kolonii velice smutno, protože se někteří sousedé z šichty nevrátili. Byli to tátové od rodin, byli to mladíci před svatbou.

Ptala jsem se jí, co si o své mamince pamatuje: „Už toho moc není," mi odpověděla. „Ale tenhle deníček nadepsaný Mojí mamince, jí kdysi patřil. Kamarádka jí tuhle písničku zapsala, aby si ji mohly spolu zpívat.“ Bylo to 18. 5. 1941 v Orlové-Lazech, to mi byly tak tři roky."

Písničku dozpívala:

Jen svoje slzy otírají,

na rakev hřeby padají,

a jeho věrní kamarádi

hornickou mu píseň zpívají.

V kolonii věděli, že neštěstí může potkat každého jednoho z nich, a tak si vypomáhali. Kamarádi na sebe mysleli a po každém důlním neštěstí se i rozloučili.

V poslední sloce vzpomínají:

Buď sbohem drahý kamaráde,

co osud vzal, se nevrátí,

my vzpomínku Ti zachováme, 

vždyť jsi dal svůj život za práci!

Babička prožila svůj život s manželem, který byl také horníkem. Vždy se jí z šichty vrátil a mohli spolu zestárnout. Její zeť (můj táta) takové štěstí neměl a ve čtyřiatřiceti letech nepřežil důlní nehodu.

Když listovala deníčkem dál, našla v něm ještě několik písní a pár receptů maminčiných kamarádek. Sešitek zůstal nedopsaný a opatruje ho jako vzácnou vzpomínku.

Děkuji své babičce za mnoho věcí a také za to, že se se mnou o svůj příběh i vzácnou dobovou píseň podělila.

Mgr. Lenka Pastirčáková