Narodil jsem se v roce 1926 v domě č. 107 v hornické kolonii „Mexiko“. Bylo to místo tenkrát výjimečné, nacházelo se na rozhraní obcí Doubrava, Orlová a Karvinná. Bylo tam vlakové nádraží, pošta a „závodní hotel,“ ve kterém kromě restaurace, ubytování a divadelního sálu se soustředilo veškeré kulturní dění v této oblasti.

Poblíž, pod železným mostem, směrem na Kopaniny, stál obchod VPD a pekárna. Také tam byl úřednický dům, v němž bydlela MUDr. Jodosová-Kandusová - krční, ušní a nosní lékařka. V místě bylo i skautské sportoviště. Říkalo se mu „Eisplatz“. V zimě se tam bruslilo, v létě hrál fotbal.

V Orlové jsem byl téměř denně. V kolonii Muhsam bydlela maminka mé matky, babi Perglerová. Znamenalo to téměř všechny hlavní nákupy a každotýdenní návštěvy orlovských trhů, na které jsem se vždycky moc těšil. Byla to vždycky zajímavá podívaná.

Moje máti se znala s majitelkou cukrárny paní Zigmundovou, a vždy po nákupu se zastavila na kávičku. No, a já dostával makový koláček nebo „indiána“. Můj otec, ač horník, vydělával týdně více, než ostatní havíři. Obleky a pláště, zimníky, si nechával šít na míru u krejčího a obchodníka pana Stacha. Z orlovských obchodů pocházely také všechny mé oblíbené hračky, sportovní potřeby, boty a oblečení. Také naše první rádio jsme si přinesli z prodejny pana Štrose.

Otec byl milovníkem starého Řecka, Říma a Egypta. Měl docela obsáhlou knihovnu cca 300 svazků, takže četba byla jeho prioritou. Další jeho zálibou byla zahrada, tehdy byl vyhlášeným pěstitelem růží. Dokonce jednoho příznivého roku mu přišla zásilka tulipánů a hyacint až z Holandska, on ty větší cibulky rozřezával napůl. Maminka šílela: „Tolik peněz to stálo, a ty to ničíš!“ Ale za rok byla plná zahrada nových rozmnožených květin. Další jeho vášní byly včely.

Ale zpět k Orlové, každá předválečná návštěva starého města, byla pro mě svátkem. Zvláště prázdninové trhy na náměstí, to byla pastva pro nos, oči a také i uši – spousta lidí, hromady hřibů, ovoce, borůvek, malin, másla a koření. Také výroční trhy - a na svatou Annu „okurkový“ trh s melouny a hroznovým vínem.

Bylo to město mých kulturních zážitků. Matně si vzpomínám na návštěvu T. G. Masaryka. Tedy, pana prezidenta si nepamatuji, ale ten krásně vyzdobený altánek a Sokolové na koních s šavlemi na boku, mi utkvěli v paměti. Hlavně si pamatuji divadlo Spejbla a Hurvínka v Nové Sokolovně. Úžasná byla sokolská veřejná vystoupení, fotbalová utkání na Meteoru a po válce hokejová utkání LTC Praha – Orlová.

Jako klukovi se mi líbily všechny sporty, ale lyžování a tenis byly na špici. U již zmíněného hotelu byl tenisový kurt, na kterém jsem občas „sbíral míčky“ místní smetánce. Tenisem jsem nakazil místní kluky. Zvláště, když jsem přinesl obehraný tenisový míček.

Zametli jsme kus ulice, hřebíkem „nalajnovali“ hřiště, kus staré záclony jako síť, a hrálo se. Dokonce jsme používali i anglické počítání! V Orlové bylo tenisových kurtů dost - na sportovišti u Meteoru, u Nové Sokolovny, u ředitelství Báňské a Hutní, a také jeden soukromý, na kterém, jak jsem se až v dospělosti dozvěděl, hrával děda pozdějšího světového mistra Ivana Lendla. Bylo to u tzv. „Poláškovy kolonie“, tam jsem pozoroval dámy a pány v bílých úborech při hře. Ale to bylo až poté, co jsem začal navštěvovat místní gymnázium.

A to byl můj skok do úplně jiného světa. Všude jinde, i ve škole, mi říkali „ty kluku, uličníku, darebo“ - a tam jsem byl osloven: „Vy studente.“ Všechno bylo uhlazené elegantní. Dodnes si pamatuji jména prof. pana Drasticha, Kubáta, Porta a ředitele pana Jařabáče. Tam mi učarovala latina. Trochu mě zlobila němčina, ale s tou mi pomáhaly kamarádky Eva a Rúth Wolgemutovy.

To všechno přervaly tragické události, které začaly úmrtím T. G. Masaryka, následně smrtí mé maminky, v následujícím roce „Mnichovským diktátem“ a rozpadem republiky.

Téměř celá rodina, všichni přátelé se museli vystěhovat na Ostravsko a po obsazení zbytku republiky a vypuknutí 2. světové války, jsme se ocitli v Německé III. říši.

Tím byly zpřetrhány vazby na Orlovou. Po ukončení školy, kterou jsem naštěstí mohl ukončit v protektorátních Radvanicích (česká měšťanská škola) jsem nastoupil do práce. Po známosti jsem na stavbu elektrárny v Karviné na jámě Barboře. Mezi samé „říšské Němce,“ a tam jsem uplatnil ty trošky němčiny, kterou jsem tak neměl rád.

S Orlovou jsem se setkal až v roce 1953, ale to už jsem byl otec dvou dětí, s jinými starostmi. Stejně, ale mohu říct, že jsem v Orlové žil až do roku 2008. Odcházel jsem jen se šťastnými zážitky a pěknými vzpomínkami. Orlová je stále moje srdcovka.

Lubomír Otisk