ZAČALO TO UŽ ZA TATÍČKA MASARYKA

 Letošní výstava Klubu kaktusářů, která proběhla od pátku 19. do neděle 21. června v prostorách Domu dětí a mládeže v Orlové, byla věnována 60. výročí založení klubu. U jeho zrodu stála parta nadšenců, z nichž mnozí se věnovali pěstování kaktusů a sukulentů od útlého dětství a přišli na to, že když se všichni spojí, budou si moci vyměňovat informace o pěstování svých pichlavých miláčků, získají přístup k literatuře a značně rozšíří své obzory i výsledky své práce. K zakládajícím členům patřili Zdeněk Mikula, Jaroslav Funiok, Lubomír Otisk a Jindřich Minol.

Na výstavu kaktusů a sukulentů jsme zavítali v neděli 22. června, krátce po poledni. Venku pršelo a my se domnívali, že na výstavě budou jen vystavovatelé a návštěvníkům se nebude chtít opouštět teplo svých domovů. Mýlili jsme se. Po celé dvě hodiny naší reportáže se návštěvníci střídali, prohlíželi si vystavené exponáty, dotazovali se, vyměňovali si poznatky, zkušenosti a většina z nich odešla s nějakým tím chlupatým „vzorkem" domů.

„Začínali jsme před šedesáti lety. Byli jsme vlastně takový spolek. Scházeli jsme se v závodním klubu. Nebylo nás tak málo jako dneska, měli jsme více než 45 členů. Když jsme měli výroční schůzi, tak padlo štěně piva a dělalo se ražniči. Byli jsme opravdu super parta," popisuje začátky Klubu kaktusářů jeho zakladatel, dnes již čtyřiadevadesátiletý Lubomír OTISK.

„Víte, já jsem s kaktusařením začal už za tatíčka Masaryka za první republiky, a to mi bylo deset roků," vzpomíná energický muž. A jak to všechno vzniklo? „Měl jsem známého, kterému se říkalo pan skladník. On to byl vlastně šéf tamního obchodu. Měli jsme společnou zálibu, což bylo lyžování. Chodil lyžovat s námi mladými a věnoval se kaktusům. Měl jich asi padesát. Mně se to strašně líbilo, a tak mi někdy odřízl kousek té odnože. Takže ve svých počátcích jsem měl takových patnáct kaktusů doma na parapetu. Pak přišla válka a já musel do školy do Radvanic, kde jsem dokončil čtvrtou měšťanku. Což mělo za následek, že mi z nedostatku času všechny kaktusy uhynuly."

Jaký kaktus Luboši Otiskovi učaroval? „Těžko říct. Tady na výstavě jej ani nenajdete, ale z těch nejvíce nostalgických, které mi jako první vykvetly, tak takové tady jsou. Ale tady musím podotknout, že to se psal rok 1953, a to už jsem byl vlastně starý chlap." Nás zajímalo, jaké kaktusy patří k jeho favoritům. „Víte, já jsem totiž takový trochu zvláštní kaktusář. Mě se líbí kaktusy hodně vytrněné a zvlášť vybarvené. Čím menší kaktus, tím vzácnější, protože ty kaktusy, které váží metrák, dva metráky, ty vidíte z auta, ale pro ty malinké se musíte prodrat nehostinným prostředím a těžkými podmínkami, třeba i s mačetou v ruce," vysvětluje Lubomír Otisk.

Na otázku, zda měl někdy nutkání vyrazit za kaktusy do Mexika, zavrtěl hlavou: „Abych řekl pravdu, tak ani ne. Hned vám řeknu proč. Už jsem říkal, že jsem takový zvláštní kaktusář. To kaktusaření jsem měl tehdy pouze jako „přidruženou výrobu". Byl jsem vášnivý sportovec. Šermoval jsem, boxoval, hrál jsem tenis, lyžoval a dělal lyžařského instruktora, byl jsem i tenisový trenér. Takže - na kaktusy mi opravdu nezbývalo mnoho času. A právě v tom mi to pěstování kaktusů svým způsobem vyhovovalo. Já je třikrát za rok zalil, na zimu dal do bedýnek - a vytáhl lyže, a na jaře opačně."

Lubomír Otisk je na svůj věk neskutečně vitální a plný energie. Ještě po devadesátých narozeninách hrál tenis a do sportovního areálu dojížděl na kole. Každoročně na Vánoce dostáváme do redakce jeho vlastnoručně malovanou pohlednici. A když jsme se s ním naposledy domlouvali na rozhovor, tak nám vysvětloval, že má neustále málo času. Na otázku, jak to dělá, že je v tak neuvěřitelné formě, nám se smíchem odpověděl: „Jsem jak kočka. Ráno vstanu, protáhnu si tělo, posnídám a jdu si hrát...". Jeho kolegové kaktusáři na něj prozradili. „Víte, co tady svačil? Tlačenku a pivo!" Lubomír Otisk je úžasný člověk a my mu přejeme ještě spoustu krásných chvil při sportu, kultuře, pěstování kaktusů, malování a v neposlední řadě – i při té tlačence a pivu. 

Druhým služebně nejstarším členem Klubu kaktusářů je Pavel KARKOŠKA. „Zakladatelé našeho klubu už bohužel nejsou mezi námi. Samozřejmě, až na pana Otiska, ale s ním mám mnoho společného. I já začínal aktivně s kaktusy v deseti letech. Můj první kaktus krásně kvetl a rostl do výšky. To jsem byl ještě kaktusář samotář. Pak jsem ale zjistil, že existuje nějaký spolek. Postupně jsem tyto zkušené kaktusáře navštěvoval, získával tolik potřebné rady a první semena. Takže v útlém věku jsem měl první výsevy, a výsledek je ten, že mám doma kaktusy, které už ani nemůžeme vozit na výstavu pro jejich velikost, či váhu. Pak to nabralo svižné tempo. Někdy v patnácti letech jsem vstoupil oficiálně do klubu. O rok později jsem už byl členem výboru. Začal jsem navštěvovat pana Otiska a ostatní doma, tiše seděl u jejich pařeniště a smutně jsem si říkal, že toto nikdy nemůžu mít. V té době bylo opravdu těžké získávat nějaké vzácnější kaktusy, protože nám chyběl i styk se zahraničím. Postupně jsem se vrhnul i na sukulenty, přibyl další a nakonec i třetí skleník. Nejdále jsem snad zašel s africkými sukulenty. Můžeme se pochlubit, že do Orlové jezdí autobusy se zahraničními pěstiteli, což je pro nás to nejlepší ocenění. V letošním roce slaví naše organizace šedesát let a já jsem vlastně po panu Otiskovi nejstarší člen klubu, nemyslím věkem, ale služebně," shrnul svůj kaktusářský život i činnost klubu Pavel Karkoška.

A co by popřál svému klubu k jeho šedesátce? „Samozřejmě, ať ještě dlouho vydrží, a ať nám taky trochu omládne. Někdy tady vytryskne nějaký zájem, ale dlouho nevydrží."

Kronikářem klubu je jednasedmdesátiletý Karel KŘÍŽ. S kaktusařením začínal v šestnácti a kaktusy stále patří k jeho vášni. Byť se jim v průběhu let lehce vzdálil a přestěhoval se do Karviné. Nicméně – k šedesátým narozeninám si nadělil skleník a vrátil se zpátky ke kaktusům. „Náš klub by potřeboval „omladit". Všichni jsme už dosáhli určitého věku a mladí mezi námi nejsou. Klubu kaktusářů bych přál mladé lidi, kteří by se této zálibě a koníčku věnovali s takovým nadšením a elánem, jako my," podotkl Karel Kříž. 

Od deseti let se věnuje kaktusům i Josef CHOROBIK. Ani on, stejně jako Lubomír Otisk, na svůj věk nevypadá. Není to žádný unavený senior, ale čilý a energický kaktusář. „Kaktusy, sukulenty, skleník... to je můj život. Mám to moc rád. Začínal jsem s několika kaktusy na parapetu, dnes už mám třetí skleník," směje se pan Chorobik. Kaktusy učarovaly i jeho malému pravnoučkovi. „Pokaždé, když k nám přijde, si to namíří do skleníku a prohlíží si kaktusy. Moc si přeju, aby se z něj stal v budoucnu kaktusář.  On sám se za kaktusy vypravil až na Kubu a dvakrát do Mexika. „Byl to neuvěřitelný zážitek," podotýká. Klubu přeje stejně jako kolegové, příliv mladé generace. Důvod je zřejmý, aby klub vydržel co nejdéle!

Dva roky se kaktusaření věnuje Josef SURÝ. Jeho celoživotní láskou bylo pěstování orchidejí, které před dvěma lety vyměnil za pichlavé kaktusy. „Je to zase něco jiného, ale ani orchidejí jsem se tak úplně nevzdal," vysvětluje a dodává: „Je tady skvělá parta, která si vzájemně pomáhá a podporuje se. Jsou to správní chlapi. Kéž by jim to vydrželo ještě hodně a hodně dlouho!"

 Nataša Cibulková